41466_1683170533_1931_n.jpg
Jsem blázen z Prahy kterej má v hlavě tvůrčí přetlak. Koho ale ty moje ptákoviny zajímaj.

jsem vyvolen býti Bivojem?

images.jpg
V dnešní době je už mobil asi nutnost. Potřeba dovolat se všude a hlavně rychle.
Kdo nemá mobil, jako by nebyl. Je mimo hru. Mimo dění.

Já sám tyhle kecy nikdy nebral vážně. Přitom jsem žil v době, kdy z původního
fenoménu se stala prachobyčejná, všední věc denní potřeby. Tak všední a
samozřejmá, jako prostorová televize. V té době dosáhla komunikace a spojení
mezi lidmi vrcholu. Ti movitější měli styk se světem zajištěn přes ušní implantáty,
ti méně movití přes telefon na ruce.

Byl jsem odjakživa samotář. Lidi mě lezli na nervy. Věčný ponižování od šéfa,
tlačenice v podzemkách, fronty na všechno a všude. Proto jsem nikdy neměl
sebemenší potřebu ještě někoho poslouchat a nechat si blafat do ucha. Chtěl
jsem mít pokud možno klid, pokoj od lidí. Každý pracovní den jsem si odkroutil
osm hodin v kolbence, kde jsem pracoval u bucharu. Všichni se na mě koukali
s vrchu, protože to byla jedna z nejprostčích prácí, které ještě existovali.
Kašlal jsem na ně, mně byli ukradený. Obchody, kšefty, jejich biznis, kufříky,
notebooky, to všechno šlo mimo mně. Po šichtě jsem vždy běžel co nejrychleji
domů. Tam byla oáza klidu a pohody. Únik z hektického a přetechnizovaného
světa. Rozvalil jsem se v křesle, pustli si půl století staré klasiky Metallicu a začetl
se do knihy, obkvykle od neméně známého klasika daného žánru Milana Štajera.
Nechal jsem svůj život plynout jak léta šla, bez větších změn a událostí. Až jednou....

Seděl jsem před bednou a čekal na zprávy, abych se zase pobavil, co mají lidi za
stupidní problémy. Měl jsem za sebou obvyklý rutinní den a já rozvalenej v křesle
s plechovkou piva ruce, sledoval žvanila v kvádru, kterak se snaží co nejpoutavěji
uvést žhavé informace. Jako trhák večerních zpráv byl záznam letícího předmětu,
který se objěvil někde nad Brazilií. Vědci i laická veřejnost samozřejmě
zaznamenali, že jde o UFO. Nevěnoval jsem tehdy tomu větší pozornost, takových
zpráv už byly stovky. Tenkrát ještě nikdo netušil, že začal odpočet zkázy
moderního světa.

Sled záhadných úmrtí jsem začal pozorovat hned druhý den ráno. Pvedlo se mi
zaspat, protože jsem předešlou noc usnul u televize a nenařídil si buzení.
Do práce jsem dorazil pouze s dvouminutovým zpožděním, ale bylo mi jasný,
že i to stačí k tomu, aby před elektronickými zábranami stál můj šéf a chystal se
mě seřvat. Dělal to tak vždy, když se někdo opozdil a dělalo mu to náramně dobře.
To ráno tam ale nebyl. Řekl jsem si tedy, že si mě podá přede všemi přímo v hale
a náramně si to vychutná. Ale ani to se nestalo, což mi připadalo už dost divný,
protože můj šéf Konrád Bayer, přezdívaný též malý velký muž, přišel do práce vždy
a za všech okolností. Jednou takto dokonce učinil po vážné autonehodě, kdy ho do
haly museli dovézt na vozíku. Pustil jsem to po chvíli z hlavy, zapnul svůj buchar a byl
rád, že jsem se s tím blbcem nemusel setkat.
Má poměrně dobrá nálada, vyvolaná nepřítomností Bayera, přešla ve smíšené pocity,
když jsem se o pauze dozvěděl, že náhle zemřel. Našla ho prý jeho žena již bez
známek života. Přál bch tomu bastardovi cokoliv, ale tohle ne, protože teď hrozilo, že
podnik nebude schopen nikdo vést a dojde k propouštění. Pomocný dělníci, jako jsem
byl já, by šli jako první. Domů jsem dorazil se špatnou náladou, protože podnikové
tamtamy mou hrozivou domněnku o propouštění potvrdily. Po chvílích depresí upoutaly
mou pozornost mimořádné zprávy v televizi. Na celém světě umírají statisíce lidí za
nevysvětlitelných oklností, pravil rozrušený moderátor, na kterém bylo znát, že se ho
nejméně jedno toto úmrtí bezprostředně týká. Může se jednat o dosud neznámý nový
druh viru, který je mnohem více nakažlivější a rychlejší, než zatím do této doby nejvíce
nebezpečný vir H.I.V. Smrt se nevyhýbá ani nejvýše položeným kruhům, likviduje
normální občanyv supermarketech i politiky v parlamentu!!!. Po těchto slovech, které
už moderátor doslova vykoktal, jsem poprvé v životě pocítil stav ohrožení. Ne, v té době
jsem si to vlastně ještě nechtěl přiznat, ale teď už vím, že to byl prachobyčejný strach.
Strach o život.

Lékaři a vědci z celého světa pracovali na plné obrátky, ale nikde nic. Co se to děje?
Co to způsobuje?
Po pár hodinách zachvátila celý svět panika. Lví podíl na ní měli sdělovací prostředky,
které se předháněly v tom, kdo ukáže více mrtvých, kdo podá více šokující vysvětlení
a tak dál. Lidé hromadně opouštěli své domovy, domnívajíc se, že odjedou li z města
někam na samotu, smrt je tam nenajde. Vlády všech států hromadně zalézaly do svých
protiatomových krytů. Nikdo se nasnažil nastalou situaci řešit, každý podlehl
všudypřítomné davové psychoze strachu. Všichni se snažili někam ukrýt, utéct, jako
zvířata, která nahánějí lovci. Situace byla o to složitější, že jsme neznali protivníka. Úprk
před něčím, co není vidět ani slyšet, nebo cítit - útěk před smrtí. Zemi ovládl totální chaos.
Další nové zprávy od již jen několika zbylých televizních stanic, protože ani ty zubatá
nevynechala a nemyslosrdně kosila novináře, komentátory a ostatní, hovořili o dalších
statisících mrtvých. Byly to však údaje vytvořené jen hrubým odhadem, protože nikdo
nedokázal přesně spočítat skutečný počet mrtvých. Novinářský tým prostě vyrazil na
chvilku do do ulic, které byly posety bezvládnými těly, vytvořil svůj odhad a opět se stáhl.
Nutno podotknout, že to byli právě novináři, kteří hnáni svým hladem po senzacích,
vydrželi nejdéle. Policie, armáda a další, to vzdali dávno před nimi. Jistě, z počátky se
snažili, armáda v plné pohotovosti a zbroji proti neznámému a neviditelnému nepříteli,
jenže když generálové, majorové i obyčejní vojáci hynuli jeden po druhém, zbytky armády
se prostě rozprchly. Rezignovali i lékaři. Ostatně byla to vůbec nemoc? Neveděl jsem
co mám dělat, i mě se začala zmocňovat všudypřítomná panika. Kam zmizel můj klid,
můj flegmatismus? Teď by se mi hodil víc, než kdykoliv předtím. Přes všechen můj strach
jsem se snažil zůstat doma a nevycházet ven. Hlavou se mi honily hrozné myšlenky. Jen
neudělat něco neuváženýho, každej chybnej krok mě může stát život. Jak ale vlastně
rozeznat správný krok od chybného? Co když právě největší chyba je, že se zdržuju v bytě?
Ne, musím zachovat chladnou hlavu. Tady v tom příbytku jsem trávil většinu svého života.
Žiju tady od narození. Zde jsem se naučil chodit a mluvit, vyrůstal jsem tu. Jo, co tyhle
cymry všechno pamatujou. Všechny moje nemoci a chmury, sny, naděje a pády. Tady jsem
prožil celej svůj život a když jsem se tu narodil, tak tu chci i umřít.

Poté, co jsem sám sobě vysvětlil a zdůvodnil si, proč zůstat doma, mě zalil klid, skoro
pohoda, sednul jsem si do křesla a po chvíli usnul. To byla moje poslední vzpomínka na
tehdejší svět.

Teď už vím, co se tenkrát stalo. Lid nehubyla nemoc, nebo cosi tomu podobného. Byl to
nepřímý útok čehosi odněkud. Útočníci použily jednoduchou, ale přitom velice účinnou
zbraň, potřebu lidí - rychlé komunikace a snadné komunikace.
Dostali se k nosným frekvencím a změnili původně neškodné přenosné vlny za smrtící.
Potom stačilo, aby jeden člověk zavolal ze svého mobilu druhému a ten, jakmile přijal
uchem signál, padl mrtev. Nosná frekvence, která služila k přenášení všech telefonních
hovorů na celém světě, vraždila. Vzhledem k tomu, že v této době vlastnil mobil téměř každý,
šířila se smrt velmi rychle. Pomohla tomu i všudypřítomná panika, kdy každý volal svým
známým a příbuzným, kolegům, každý každému. Tolik potřebná organizace v případě
ohrožení nebyla v tomto případě možná.

Nikdy jsem nešel s dobou, kašlal jsem na novoty, na módu a trendy, byl jsem dost
zpátečnickej. Neměl jsem mobil, počítač, elektronickýho hlídače a jiný pro mně
nepotřebný věci. Žil jsem sám ve svým vlastním světě. Neměl jsem peníze, moc, slávu,
prostě normální nula a přesto jsem přežil. V první chvíli mně napadlo, že jsem vyvolen,
vždyť jsem přeci přežil, to je skělý! Ne, teď vím, že to, že jsem přežil, není vůbec skvělý.
Ledaže by bylo skvělý to, že jsem zavřenej v cele s bláznama, vězněma, hluchejma
a bezdomovcema, posledními zbytky lidstva na této planetě a jsme určeni na pokusy pro
nové obyvatele Země.


Buď průměrný, nevybočuj z řady,
jdi s masou, jenom tak nevzbudíš
pozornost.
cloud1.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one